Střední Evropa přijala vůdčí roli Německa. Přijala nebo musela přijmout?

Rovněž tak Z. Brzezinski, autor „Velké šachovnice“, se zmiňuje o Německu. „V intenzivní angažovanosti pro Evropu spatřuje Německo možnost své historické očisty, restauraci morální a politické důvěryhodnosti…Přes počáteční neochotu sjednocené Německo nakonec (z amerického podnětu) formálně uznalo hranici na Odře a Nise a tento krok odstranil nejvýznamnější výhrady Polska, jež bránila rozvoji užších vztahů s Německem… Přes Polsko mohl německý vliv rychle postupovat na sever – Po Pobaltí – a na východ – na Ukrajinu a do Běloruska…

Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa – což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché –, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha , aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ.“ (c.d., str. 67–76 )

Nás tento geopolitický přešlap USA hodně stál. Uveďme jen jeden z mnoha možných příkladů. Paní Angela Merkelová, tehdy ještě kancléřka SRN, se dlouhodobě angažovala nejen ve prospěch polské německé menšiny, ale také ovlivnila rozhodujícím způsobem naší zahraničně–politickou orientaci a postoj našich vládnoucích elit k tzv. sudetským Němcům.

B. Posselt: „Jsme šťastni, že také na spolkové úrovni se něco pohnulo. A také za to děkuji Tobě, Horste, Tvé houževnatosti, o které se v Německu začíná mluvit. S vytrvalostí také naléháš na to, aby Spolek (SRN, pozn. red.) své povinnosti vůči nám, sudetským Němcům, plnil. Tobě můžeme děkovat, že zřízení Sudetoněmeckého muzea v Mnichově je v koaliční smlouvě. Nyní musí po slovech následovat skutky, milá spolková vládo! Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“ (Z projevu B. Posselta na 63 sjezdu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“, Norimberk, květen 2012)

Po několika měsících poté premiér P. Nečas v čele početné státní delegace již ujížděl do Mnichova, kde před bavorským zemským sněmem pronesl podlézavý projev. Pak následoval B. Sobotka, který v oficiální proněmecké politice, spolu se svými věrnými, došel až přespříliš daleko. ČSSD jako významná česká politická strana přestala existovat a „Slávek“ přišel o post předsedy vlády ČR. Ani následná vláda Babiše neudělala konec nerovným česko–německým vztahům. Fialova vláda navázala na sobotkovské tradice. Je až neskutečné, co svou vládní politikou v nejrůznějších směrech dosáhla. Značná část politiků i občanů republiky považuje tuto vládu za nejhorší za posledních více než třicet let. Až k těmto „metám“ jsme došli. Bude dobré si znovu říci, že na počátku této cesty stála paní A. Merkelová, která nás na ni nejen uvedla. J. Skalský